Trapas.

Věřím, že není člověka, kterému se v minulosti alespoň jednou nestal větší či menší trapas. Většina z nás tyto trapné průšvihy tají. Kdo by se chlubil. Je-li ale svědkem více lidí, těžko lze zabránit, aby se veselá historka nešířila všemi směry. Podobně, jako když vhodíte kamínek na klidnou hladinu rybníka.

Můj kamarád Milan, když pán Bůh rozdával mužný vzhled, tak šel určitě dvakrát. Je to pěkný chlap. Popisovat jeho vzhled nebudu, nechám to na ženské fantazii, a při rozdávání sexuálního apetitu ve frontě předbíhal a zařadil se do ní znovu, a poté ještě...         Obě tyto vlastnosti pokud jsou koncentrované v těle jednoho muže, jsou neslučitelné se spořádaným manželstvím, a když k tomu přidáme ještě velkou touhu po sklenici oroseného piva, tak teprve ne. Ta první vzhledová, by se ještě dala zvládnout, ale ta druhá, ta snad jen silným bromem. Zkrotit tuto přírodní sílu v muži je stejné, jako marný boj Sisyfa, valícího kámen na kopec, a pivní závislost tu už definitivně ne.         Ženy jej obletovaly, Milan se nechal. Vynakládaly mnoho snahy přetvořit jej k obrazu svému. Dokázal ale setrvat ve společné domácnosti jedné ženy maximálně rok. Poté byl vyhoštěn. Bral to sportovně. Někdy na své bytné, jak je nazýval vzpomínal: „Jó Zuzanka, Pepku, tu v posteli žádná nepřekonala a ty polívky jaké vařila“.         Horolezectví, pěší a lyžařská turistika, byly Milanovo stálou láskou. Všechny své favoritky do těchto sportů nesmlouvavě zapojoval. Dášu, jež se již třásla strachy při pohledu z balkonu prvního patra, tahal na laně na padesát metrů vysokou skálu. Dáša, připlácnutá ke skále co nejtěsněji, celou cestu vzhůru naříkala. Milánku, já se strašně bojím, já umřu“. Milan na vrcholku skály s požitkem kouřil a popíjel z plechovky pivo. "Neumřeš,“ volal dolů, „koukej kde jsou chyty a nelep nosánek a kozy na skálu, nebo si je odřeš“. Většinou se adeptky horolezectví po této zkušenosti Milanovi velkým obloukem vyhýbaly.      Až na jednu. Ta se rozhodla bojovat do posledního dechu a jen tak se nevzdat. Říkejme jí Šárka. V horolezecké průpravě učinila s nesmírným zapřením několik pokusů. Milan její horolezecký výcvik sám dobrovolně vzdal. Šárka na skále tak hlasitě naříkala, že se ostatní horolezci jdoucí okolo za ní přimlouvali.  Jak napadl první sníh, Milan zorganizoval zimní výpravu na běžkách. Sešlo se nás celkem osm. Šárka byla jediná žena. Dlouho se Milanovi bránila s poznámkou, že umí jen troch bruslit. Milan jí něžně políbil do vlasů a s přesvědčivým hlasem řekl: „To je to samé, má drahá“.       „Milánku já jsem upadla,“ volala Šárka snad již po desáté. „Já bych tomu Milanovi nejraději rozkopal pr.., že sem ty ženský tahá, vždyť do té hospody dojedeme, až budou mít zavřeno", zanaříkal pivní manekýn Jakub ze špice naší výpravy.           „Milánku já musím jít čůrat.“ Ozvala se Šárka na půl šeptem s dalším přáním. „Co ti v tom brání, tak se vyčůrej.“ Ozval se hlasitě Milan, již otráven nepřetržitým zdvíháním a oprašováním její prdelky. „Milánku, ale tady to nejde, není kde.“ Opravdu, v okruhu sto metrů byl jen mírně zvlněný terén ale žádný strom či stromeček, za který by se mohla Šárka ukrýt. „Já musím, nebo se opravdu počurám“, to již jen prosebně pípla. Milan nabral dech do plic, rozhodnut dát jí opět jednoduchou radu. Jiří v naší partě zvaný Klokan si vzal slovo. Také tušil, že při tomto tempu pivo nebude: „Šárko, mi všichni se otočíme, dej si na čas a až bude po všem, dej nám vědět".        Jako na povel jsme se otočili k Šárce zády. Milan si zapálil cigaretu, Klokan vložil do úst kousek čokolády, i nabídl, a trpělivě jsme čekali v tiché nádherné zimní náladě na její povel k pokračování pochodu.       Šárka, když se opakovaně přesvědčila, že nikdo s party nešmíruje, se ještě rozhlédla na všechny světové strany, zdali není svědka. Dospěla k názoru, že vzdálenost mezi sedmi muži a místem konání je nedostatečná. Velice pracně se na lyžích otáčela a poodešla několik metrů zpět do mírného svahu po naší stopě. Konečně spokojena, vrtěním zadku počala ve spěchu stahovat vše, co je k tomuto úkonu u ženy nutné a s úlevou přidřepla. Ve stejný okamžik, dle zákona nakloněné roviny, počaly lyže zvolna klouzat vzad...      Romantické ticho proťalo hysterické ječení. Zděšeni křikem jsme se kvapem otočil a byli svědky úžasné podívané. Z mírného svahu k nám sjížděla pěkná, svítivě bílá prdelka. Šárka, sedíc na bobku, se snažila bez úspěchu v kyprém sněhu lemujícím lyžařskou stopu, pádlovat rukama, ve snaze zpětné jízdě do neznáma zabránit. Ječení se neslo okolím a my s pusou dokořán beze slov jen koukali. Lyže se náhle zapíchly patkami do sněhu a Šárka postrčena setrvačností, padla na záda a udělala ve sněhu andělíčka. Ležela odevzdaně, již nekřičela. Všichni, zvědaví co dál, jsme se otočili na Milana. Ten odhodil cigaretu, pod černým knírem mu zasvítily zuby a nadšeně povídá: „Chlapi, pojte se všichni se Šárkou vyfotit, to nesmí být zapomenuto.“   Společnou fotku jsme nepořídili, protože Šárka byla zásadně proti. Druhý den mě Milan navštívil s kufrem v ruce a s prosbou, zdali by nemohl pár dní přespat.