Kapitalismus v socialismu.

Celý měsíc prosinec chumelilo, jak z protržené selské peřiny. Sněžné pluhy vytvořily podél silnice téměř dvoumetrové bariéry sněhu, obyvatelstvo se zospalé letargie deštivého podzimu začalo probouzet a připravovat se na další zimní lyžařskou sezónu.

Rozpálená kamínka ve služební místnosti zaměstnanců lyžařského areálu tichounce předla a teplo vytvářelo lenivou atmosféru. Zbývalo jen několik dní do spuštění sedačkové lanovky a nově vybudovaného kotvového vleku.
V dopolední ospalosti z nicnedělání a po přečtení novin, jsme se pustili se švagrem Jardou do šachové partie. Franta Malý, náš třetí do party, z přemíry zodpovědnosti venku odhazoval sníh. S nohami pohodlně položenými na protější židli, jsem pozoroval švagrův mužný obličej a přemýšlel nad nespravedlností boží. Představoval jsem si, jaké to asi je, když je chlap obletován ženami a nemusí udělat téměř nic, aby je dostal do postele.
 Byl bezesporu nejhezčím chlapem v městečku. V jeho přítomnosti mne ženy neviděly. Byl jsem přehlížen, jako družstevní lány. Kdepak, já na ty řečičky, že ženám záleží víc na charakteru, než na vzhledu, nevěřím. Když Jarda v létě kráčel v šortkách po městečku, magazínově do bronzova opálený, tak se v oknech tlačili kuchařky, servírky i pokojské a vzdychaly. Švagr však žil jen pro rodinu, pozornost žen ho určitě těšila, ale tím to také končilo, asi toho zažil s ženami již dost. Zato já ne.
Abych svůj vzhledový nedostatek nějak vylepšil, byl jsem nucen používat vícero triků. Jedním z nich byla stavba krbu v mé sklepní místnosti ve švagrově domku. Ne, že by byli tak krutí, naopak, nabídli mi hezký pokoj v prvním patře. Odmítl jsem. V sezóně pronajímali pokoje turistům. Sami se velice uskrovnili, neboť peněz bylo zapotřebí.
Jarda s mou sestrou pobaveně pozorovali stavbu krbu a já u ranní kávy nadneseně líčil nesmírné výhody a zázračné účinky krbu. A skutečně. Hřejivé plameny dokázaly dělat zázraky. Když to v mozečku dívky bylo stále ještě nerozhodně, praskání dřeva a vůně pryskyřice dokázaly své.
Bylo po silvestru, tvrdit, že by se mi dnes chtělo do práce, by byla lež. Kráčel jsem mlčky a ani Jardovi nebylo do hovoru. Nový rok jsme oslavili v mém sklepním kam-mrdliku, jak jej Jarouš pokřtil. Bylo až k nevíře, kolik lidí se vtěstnalo dovnitř. Mohutný řev, rány vozembouchem a ještě pět let po bouřlivých měsících roku šedesát osm, jsme hulákali i populární a zakázanou píseň, Běž domů Ivane. Když se společnost rozešla, já zaznamenal, že se jedné krásce ještě nechce odejít, vzpomněl jsem si na staré heslo.
"Jak na Nový rok, tak po celý rok" a dal jsem se do práce. Byl jsem ale odmítnut s konstatováním: "Kdybych se měla vyspat s každým kdo by chtěl, nedělala bych nic jiného." Obdržel jsem letmou pusu a byla pryč. Za ní se marně neslo mé toužebné volání, jak na Nový rok....
Již čtrnáct dní vyvážel kotvový vlek od rozednění do setmění, stovky lyžařů. V pokladně si sedla za okénko pohledná, černovlasá Maruška. Čerstvě vdaná a dle toho se také chovala. Náš tříčlenný mužský tým zajišťoval chod vleku vybíráním lístků, čistěním zasněžených kotev a usazením kotvy, někdy i na velice pěkný zadeček. Zde byl lov opačného pohlaví velice zábavný. Odpočinout jsme si chodili na horní stanici vleku. Zde, sedíc v teple nevelké, dřevěné boudy, jsem okénkem pozoroval hlavně vystupující lyžařky.
Na dolní stanici mnoho času ke konverzaci nebylo, ale zde se daly zájemkyně o
doprovod do nočních podniků lehce odchytit. Jenže k večerním návštěvám tanečních zábav rekreačních zařízení ROH a místních barů, bylo zapotřebí peněz. Avšak pohled na moji výplatní pásku, mi připomínal vtip o Vietnamci, který si v pražské tramvaji také prohlíží dlouhý proužek papíru, všem pracujícím známou výplatní pásku.
Mumlá si ve své řeči něco polohlasně a když se dopracuje ke konečnému číslu, na chvíli ztichne, vrtí nechápavě hlavou a potom se ozve s perfektní češtinou na celou tramvaj:” Ty kurvy!”
Já byl na tom podobně. Pokud by mne neukojená touha, stejně jako roztouženého
kocoura, nenutila vyrážet na noční toulky, dalo by se jakž takž s penězi vyjít, ale já odmítal sedět po večerech doma a číst si Babičku. Jako správný Čech jsem přemýšlel, jak si jich opatřit víc. Viděl jsem téměř všude okolo sebe zářné příklady. Byl to jakýsi socialistický zázrak.
Číšníci utráceli trojnásobek oficiální mzdy. Řemeslníci, taxíkáři, řezníci, vedoucí restaurací a hotelů, šéfové stavebních firem, dokázali vydělatneuvěřitelné částky nezdaněných peněz. Jakož i trh se západní valutou, udělal mnoho lidí velice bohatých. Téměř celý národ byl nějak zapojen do druhého nezdaněného okruhu tohoto “obchodu”. Byl to kapitalizmus uvnitř socializmu.
Například, stavební inženýr Rudolf , posílal švagrovi každý podzim dvě Tatry plné koksu, jindy nový, velký bojler na teplou vodu, prkna na novou střechu a jiný, potřebný materiál. To vše, jen za celoroční pronájem jedné místnosti.
Netrvalo dlouho a můj nápad byl na světě. Byl jednoduchý. Potřeboval jsem Marušku alespoň na hodinu dostat z pokladny. Provoz vleku byl nepřetržitý a tak jsme se domluvili, že jí v poledne na hodinku vystřídám. Tu hodinu jsem řádil, jak Černá ruka. Prodal jsem všechny lístky, které jsem předchozí hodinu nasbíral. Jednoduše jsem je nezničil přetržením.
První den jsem Marušce nechal v pokladně přibližně její celodenní výdělek. Když provedla účtování, zavolala si mne a požádala, zda bych to po ní překontroloval, jelikož má velký přebytek, prý určitě někde udělala chybu. Utišil jsem její obavy a přiznal se, že mám raději přebytek než manko a hezky se na ní usmíval. Pochopila.
Následující dny se již neptala a já poctivě dělil náš výdělek třemi. Franta, čtvrtý do party, nezískal naší důvěru, coby mladý straník. Jednou když jsme my tří "budoucí adepti kriminálu" popíjeli láhev vína, kterou nám nějaký zákazník věnoval, přesvědčoval jsem spolupachatele aby chápali, že to, co děláme, je partyzánský boj, který urychlí bankrot komunistů.
Bankrot, či nebankrot, Maruška v polovině února oznámila, že konečně dostala místo v drogérii, a že bohužel končí. Marné bylo mé přemlouvání. Po jejím odchodu, usedl na židli v pokladně, starý penzista Mařásek. Dle povrchního průzkumu, zapálený komunista. Takže jsme v partě měli už soudruhy dva. Bylo mi jasné, že cesta k pokladně je mně uzavřena. Tudy cesta v naší ilegální činnosti nevede.
Měli jsme však ještě náhradní zdroje výdělku, a to ne malé. Byly to školní zájezdy. Instruktor potřeboval k vyůčtování lístky, kterých jsem mu dodal, kolik si jich přál. Ovšem něco za něco. Neměl jsem za celou sezónu s žádným vedoucím výpravy problém. Byli v tomto druhu směnného obchodu již zběhlí.
Sezóna vesele pokračovala. Každé ráno jsem se vlekem vyvezl k horní stanici, na lyžích pomalu sjížděl a upravoval lyžařskou stopu a vzniklé sněhové hrboly. Od posledního sloupu, kdy u pokladny již čekala dlouhá fronta lyžařů, jsem posledních dvacet metrů, s lopatou pod paží, frajersky sjížděl šusem strmý kopec a bez brzdění se vřítil do budovy vleku. Zaklonil jsem se a na holých prknech podlahy se lyže po pár metrech samy zastavily.
Dnes, jako každé jiné ráno, jsem se vřítil velikou rychlostí do budovy vleku, sednu si do dřepu a očekávám silné drhnutí lyží o hrubá prkna podlahy. Tentokrát se však nic takového nestalo. Řítil jsem se dál dovnitř budovy nezměněnou rychlostí. Instiktivně jsem lyže sice stočil, ale v tom samém okamžiku jsem narazil s lyžemi na plocho do stěny, až celá budova zaduněla. Jarda mi provedl kanadský žertík, naházel na podlahu uvnitř budovy sníh.
Peníze jsou kulaté a po odchodu Marušky jsem se musel trochu uskrovnit. Poslední tři neděle jsem raději vyhledával rekreantky ROH, neboť většinou mnou nabídnutý jídelní lístek odmítly s poznámkou, že již večeřely.
Po jednom z úspěšných lovů, jsem si po půlnoci vedl do kam-mrdlíku přímo ženský skvost. Když jsem s nadšením obdivoval její mimořádně krásné nohy, sdělila mi, že tyto nožky jsou ukazovány v mnoha magazínech, coby reklama na punčocháče. Po chvíli mi však s hranou rozmrzelostí řekla, že od pasu nahoru, provedou fotomontáž a dají tam fotku jiný ženský, prý hezčí. Já jí to velice rád, až do ranních hodin rozmlouval.
Prďoch, neboli pracující důchodce Mařásek, mi ovšem nedal spát. Rozhodl jsem se, že jej podrobím testu stranické loajálnosti a neúplatnosti.
"Pane Mařásek, jsem si jist, že vaše žena je výborná kuchařka, ale v restauraci na stadionu dostanete teplé jídlo, zaměstnanci platí jen tři padesát, vaše jídlo v ešusu mi krutě připomíná vojnu. Já to za vás tady na tu hodinku vezmu, věřte mi, že se vám to bude zamlouvat a nic platit nebudete, oni nám zde ti pražští páskové, co pořád předbíhají, nechají občas pár korun a my si z toho to jídlo platíme”.
Již druhý den, k mé velké radosti, nabídku přijal. Ještě jsem jej ubezpečil, aby nespěchal, že se rád v pokladně ohřeji, protože pracovat pořád venku, není žádná legrace. Řádil jsem opět celou hodinu. V pokladně jsem zanechal z opatrnosti jen menší částku. Historka se opakovala. Řekl jsem prďochovi to samé, co Marušce.
"Buďte rád, pane Mařásek, vždy je lepší, když tu něco přebývá, než kdyby chybělo", a radoval jsem se ze slibného začátku. Nechal jsem jej v přesvědčení, že během hodiny udělám jen pár transakcí, a že je to jen mezi námi dvěma.
Rozkrádání socialistického majetku s členem strany Mařáskem, vesele pokračovalo. Lyžařská sezóna se šupem blížila ke konci. Každé poledne, jako vždy předtím, jsem s pravidelností švýcarských hodin otevřel dveře pokladny a zvolal "střídání stráží," jenže děda se tentokrát otočil, vyndal z tašky ešus a sdělil mi, že na obědy chodit už nebude. Tvářil se dokonce i trošku provinile.
"Pane Mařásek, já vás chápu, domácí jídlo, je domácí jídlo”, víc jsem jeho rozhodnutí nekomentoval, sedl jsem si za okénko pokladny, ale jen na dobu, než snědl oběd. Tušil jsem, že se asi babičce přiznal, jaké lumpárny se účastní a dostal nejspíš přísný zákaz v nezákoném obohacování pokračovat. Přesto ještě zcela neodolal.
"Jožko, vy jste takovej šikovnej, mě vám chybí čtrnáct padesát, musel jsem se někde seknout." Jindy zase: "Jožko, koukněte se, co mi ta moje bába uvařila, to se nedá jíst, jdu se najíst do restaurace."
Holt, peníze, mají na nás lidi, svou přitažlivou moc, ať je to ten, či onen. Tenkrát, v tom našem “socialistickém” ráji, by musel mít člověk asi opravdu vlastnosti Ježíšovy, aby si sem tam nepřilepšil, pokud mu to nějak šlo. A těch, co by opravdu mohli “hodit kamenem”, bylo dle mého odhadu nepříliš. Neříkám to jako omluvu, jenom přiznávám svou “slabost” a řadím se tak k těm, kteří se větší, či menší měrou přiživovali na systému, který jim tu příležitost nechtíc “poskytl”, ten ale obíral lid jinak, a to se zákonem, který si k tomu vytvořil.
Sezóna pomalu končila, vzniklou škodu nikdo nepostrádal. Krb zvolna dohoříval a poslední týden, mi každé dopoledne, začala hezká blondýnka nosit na vlek svačinu. Nad mojí svobodou se započalo smrákat.
Josef Kouba