Já mám ráda jenom montéry...

Upozorňuji čtenáře, že mé vyprávění se vrací do doby kdy nás „osvobodila“ vojska Varšavské smlouvy, a mně bylo dvacet pět let.

Telefon ani auto jsem nepostrádal, i když se přiznám, že vlastnictví čehokoliv co mělo kola a motor dávalo majiteli jistý náskok když se dívka rozhodovala „má dáti či nemá dáti“. Nedokázal jsem si v hlavě srovnat proč dělají takové drahoty když je to tak prima. Určitě je v tom nějak zamotaná příroda, která si zaplať Bůh vede dobře.

Razítka o změně povolání, jež zaplnila v mém občanském průkazu tři strany, svědčila o snaze najít takové zaměstnání aby mne zaměstnavatel neobtěžoval a dobře platil, to se mi většinou dařilo. No řekněte, byt a strava mne nic nestály a ještě průměrný plat občana socialistické republiky. O budoucnosti jsem nepřemýšlel. Musím v mém vyprávění těm později narozeným, kteří dosáhli mého věku již v kapitalizmu zdělit, že o práci nouze tenkrát nebyla.

Rekreační zařízení Revolučního odborového hnutí, splňovali mé nároky stoprocentně. S odměnou za práci se nepředali ale strava, malý pokojík a ještě k tomu každý týden autobusy přivážely do horských vísek stovky a stovky rekreantů z továren a zemědělských družstev, mezi nimž bylo mnoho žen toužících po milém slovu a obejmutí. Pěkně opálení, přednostně kuchaři krmení, ve funkci sportovních či kulturních referentů v rekreačních zařízeních jsme si nemohli své povolání vynachválit.

Bohužel, donucen okolnostmi jsem pracoval v chemické továrně na dokončení nové výrobní haly a mé momentální povolání bylo montér výškových staveb. Polovina z deseti mých spolupracovníků žili ve svazku manželském. Každý v pátek odpoledne odjížděli za rodinou a v neděli večer byli zpět na ubytovně. Bylo nemožné si nevšimnout, že každý z těchto chlapů při stejném platu který jsme všichni měli, zachází s penězi jinak. Svazku manželskému jsem se doposud zdárně vyhýbal ale pochopitelně mě to zajímalo.

Montér Bohumil táhl manželský chomout zodpovědně. Zatím měl jen manželku Drahomilu která jej s láskou vypravila potravinami na pět dní. Vánočka kterou se zjevnou nechutí každou neděli vybalil s příruční tašky, byla v horním spletenci lehce označena čtyřmi zářezy, aby Bohumilovi vydržela až do páteční svačiny. Dále obdržel dostatečnou částku na zaplacení pěti snídaní a čtyř obědů v tovární jídelně a dvacet pět korun kapesné. Páteční tovární oběd odmítal, již ve dvě hodiny odpoledne celý natěšení seděl ve vlaku a mířil za svou Drahomilou. Ta prováděla pečlivý úklid domku aby Bohumil, nedej Bože našel trenýrky jež mu nepasují.

Po práci jsme se vraceli do ubytovny pro svobodné zaměstnance hotelové typu ale s malou kuchyňkou, což montér Bohumil radostně uvítal, neboť při našem harcování od města k městu jsme často bydleli po hotelích kde tato výhoda nebyla. Dnes jsem si na úpravě vzhledu a oblečení dával důkladněji záležet. Martin který okupoval druhou postel také. Měli jsme rande s děvčaty kterým jsme padli do oka na místní plovárně. Plán večera byl jednoduchý. Krátká společná procházka a poté hurá do vinárny Vltava kde jak hlásal plakát bude poprvé v historii města  „Krása bez závoje,“ a odtud při troše štěstí propašovat dívky přes přísný zákaz na ubytovnu do našeho pokojíku.

Procházku jsme zkrátili neboť dámy přišli navoněné ale se zpožděním a tak hurá do vinárny. Osobně jsem si nebyl jist, zda nápad vzít děvčata na striptýz je dobrý. Ženy si přeci nepřejí aby jejich chlap okukoval jinou úplně nahatou ženskou. U našich děvčat tentokrát asi zvítězila zvědavost. Nejen u děvčat, sám jsem byl příjemně vzrušen a zvědav. Ne, že bych nahou ženu do dnešního večera neviděl. Viděl, ale jako by se za svou nahotu styděli a skrývali své tělo jak jen to bylo možné.

Po dvou hodinách konzumace vína chtěla začít dělat striptýz dívenka jež jsem doprovázel. Zabránilo tomu zavíření bubínků a tma jak v ranci. Na parket do trychtýře světla vplul chlapík jež předvedl několik triků. Nafoukl prezervativ a udělal z něj žirafu. Potom jeden s těchto vynálezů zabraňujíc početí, nafoukl do obrovských rozměrů a zahrál bezchybně La Palómu. Po potlesku se uklonil, vzal píšťalu a zadul melodii jež Indové hrají hadům a ustoupil do tmy.

Do pruhu světla vtančila žena zabalená jako mumie, jen u očí proužek. Jak se při té píšťale točila, látky ubývalo a nakonec parket obtančila dívenka jaká se může narodit jen v Čechách. Další důležitý bod večera byl dostat se na pánskou ubytovnu s děvčaty. Martin měl již připravený a zaručeně vyzkoušený plán. Požádal noční recepční o něco na bolení hlavy, a mi ostatní lehce přikrčeni proklouzli do výtahu. Zde bych mohl vyprávění skončit, ale Martin otevřením ledničky zklamaně konstatoval.

„To je v prdeli, tady není slza piva“.

Předvádět se, bylo moje a já okamžitě věděl jak. Informoval jsem Martina, že o patro níže na balkoně v sedmém patře má náš spolupracovník Bohouš lahvové pivo. Nápad jsem okamžitě realizoval. Přelezl jsem zábradlí a spustil se nohama na zábradlí balkonu pod námi. Pivo v počtu pěti kusů jsem vložil do nákupní tašky a pomocí dvou opasků je Martin vytáhl na náš balkon. Přišlo opravdu vhod. Prázdné láhve jsem stejnou cestou vrátili a těšili se co nám bude vyprávět Bohouš.

Montér Bohouš byl následné dopoledne podezřele zamlklý a já také. Jeho trápila mozková výluka, že vypil pět piv aniž by si to pamatoval a mne zas trápila bolest v rozkroku. Čert aby tu holku vzal. Šatičky svlékla svůdně inspirovaná krásou bez závoje a to také bylo vše. A já zbytek noci přemýšlel zdali jí mám vynést v náručí na balkon a odevzdat jí do rukou zemské přitažlivost a nechat jí plachtit osm pater dolů.

Bohouše jsme potrápili jen krátce a dluh srovnali při vyprávění o večírku, za řevu celé party. Martina náš podnik poslal na dokončení stavby tranzitního plynovodu v Lučenci na Slovensku. Byl zamilován do dívky z plovárny a tak jsem to za něj vzal. Netušil jsem, že v tomto městečku prožiji neuvěřitelný půl rok, že rychlík na Prahu v závěru pojede v obavách o můj život neuvěřitelně pomalu. Můj přečin z lásky je doufám již po padesáti letech promlčen i u Olašských cikánů.

Krásní lidé.