Jeden odstín šedi

Z horské, roubené chaloupky, šli Honza, Pepa a Martin, bouřkou provoněným podvečerem k blízkému hotelu, kde již týden pravidelně snídali a večeřeli.

Každé ráno, pohodlně usazeni v Honzovo mercedesu, vyjížděli k blízkým skalám a až do pozdního odpoledne, zdolávali jednu pískovcovou věž za druhou. Občas se skalami nesl popěvek písně:

Horolezci, horolezkyně, horolezčata,

nelezte na skálu, co je hodně špičatá,

spadnete do písku a svou rodnou vísku,

nespatříte více, žumsajdá.

Martin v obtížných partiích takto zaháněl strach. Někdy ale nestačil ani zazpívat a ozvalo se krátké „Pepku dober, já asi pudu“.

Večer se zápalem diskutovali napínavé zážitky prožitého dne. Martin, když čas pokročil, naplnil útulné prostředí hotelové vinárny medovým hlasem a akordy jeho kytary lákaly posluchače. V krátkém čase nebyla volná židle. Vedle Martina, již od prvního dne pobytu, seděla pohledná Zuzanka a upínala na něj své šmolkově modré oči. Ne nadarmo byl kamarády žertem nazýván Casanova. Hned v podvečer prvního dne opět potvrdil, že si přezdívku zaslouží.

„Chlapci omluvte mě, za chvilku jsem za vámi“ a rázným krokem se vydal za dívenkou, která nás při cestě k hotelu míjela. Za pět minut lehce zadýchán byl zpět.

„Kluci, já to děvče pozval na večer do vinárny, doufám, že vám to nebude vadit ?“ Na odpověď ale nečekal. Honza vrtěl nevěřícně hlavou a jen tak pro sebe povídá: „Jak ty to chlape děláš, to bych rád věděl.“ Náš Casanova jej přátelsky objal a vycenil bílé zuby, na něž byl pyšný a ochotně vysvětloval.

„Jednoduše Honzíku, já ty ženský slušně požádám o rande. Je to totiž nejlepší způsob, jak se jim dostat nejrychleji pod sukni. Když některá odmítne, blesk do mne proto neuhodí, musíš mluvit a ne na ně koukat, jako tele na nový vrata, nakukovat jim za výstřih a čekat na zázrak.“

Do roubené chaloupky se už Martin s kamarády nevrátil, ale při snídani byl neobvykle zamlklý.

„ Jak na tebe koukám, tak Zuzanka asi držela mezi koleny acylpyrin až do rána.“ Rýpl si Pepa. Martinovo pozdvižené obočí, na vteřinku zahrálo překvapivý výraz.

„Ale kdeže, chlapci, děvče je, bohužel, teprve na začátku studia, tohoto milostného oboru, takže jsem byl, oproti očekávání, trochu ošizen. Dokonce se mne snažila přesvědčit, že kromě misionářského stylu, je vše ostatní hříšné, nechutné a perverzní. Až odjedu, tak se určitě poběží vyzpovídat. Opravdu by mě zajímalo, zda to farářovi bude vyprávět do nejpodrobnějšího detailu.“

Martin svým pravidelným vystupováním ve vinárně, přilákal i personál restaurace. Číšník Rudolf, který nás obsluhoval, byl písněmi tak rozjařen, že naši skupinu pravidelně obdarovával lahví vína a většinou si i přisedl. Dokonce některé písně pěl s Martinem krásným dvojhlasem.

Po týdnu lezení ve skalách, příjemně unavení, opálení s odřenými klouby a modřinami, se trojice přátel domluvila, jak závěr společné dovolené řádně oslavit. Po vydatné večeři se to u stolu, kde seděli ti tři, doslova vařilo. Přilákali téměř veškerý personál. Pepa porušil zásadu - „nepít tvrdý alkohol“, a se servírkou Marii do sebe šoupli u baru dvě štamprdlata, pak se začal všem chlubit svými škrábanci z lezení a Marii dokonce ukázal i modřinu na zadnici.

Číšník Rudolf se rozhodl utratit vše, co za týden vydělal. Přinesl obrovskou číši a do ní nalil celou láhev Gruzíňského koňaku.

„Přátelé, to je na rozlučku.“ Zlehka se napil a postavil číši doprostřed stolu. Honza obrátil oči v sloup a prohlásil, že to nemůže skončit dobře. Měl pravdu. Martin ty „naturálie“, které dostával za svůj pěvecký výkon od hostů, odmítal jen sporadicky a byl již hezky rozparáděný. Nyní povstal, vyzdvihl číši s koňakem nad hlavu a pronesl opilecký přípitek.

„Tys lékem mým, svaly moje sílíš, ale často se mnou příkopy vymetáš, proto zhyň ty bídný zlosyne!“ A dlouhými doušky se napil. To nedopadne dobře, sýčkoval polohlasně znovu Honza, když uviděl, kolik zlatého moku v číši ubylo. Martin bujaře objal Zuzanku a zeptal se jí, zdali ví, kdo to byl Tonda Zápotocký. Nevěděla.

„Děvenko to byl dělnický president a já ti o něm povím historku. Je od mého táty. Zdali je pravdivá nemohu zaručit.“

„V podniku měli velice starého muže, jež si získal přezdívku Tonda Roztočkolo. Ten tvrdil, že s Tondou Zápotockým zakládali komunistickou stranu a jak to bylo nebezpečné. Každou sobotu, či neděli, si vytipovali nějakou vesnici a hurá do hospody. Tonda vytáhl heligonku a rozjel to. Za chvilku byla hospoda plná. Toho Tonda využil a začal agitovat. Zde se Toník Roztočkolo vždy odmlčel a s pokrčením ramen pokračoval. Jak ale v hospodě byla převaha agrárníků, tak Tondu nenechali dlouho agitovat. Vyházeli nás dveřmi i oknem, někdy si tam Tondu nechali trochu déle, ale pak letěl taky a za ním harmonika. Byla to těžká léta.“

Martin opět usrkl z obří číše a s leskem v očích pokračoval. „Nejen táta, i já jsem se setkal s chlapem, který měl velikou sbírku unikátů z projevů Gottwalda, Zápotockého i Novotného. Takže perlička Tondy Zápotockého.“

„Souzi! Nechť si západní hnidopichové nemyslej, že se starý časy vrátěj! My nikdy nedopustíme návratu Mekentůrů, Rokefildů a nějakejch Prajzů. Souzi! Tlačenka bude! Bude v ní sice málo masa, ale za to si ji bude moct koupit každej dělník naší socialistický společnosti!“

Ke zděšení Honzy a nyní i Pepy, učinil Martin další, žíznivé doušky z obří číše. Políbil vášnivě Zuzanku, rozpažil ruce a dodal.

„Přátelé, je ale pozoruhodné, že po šedesáti pěti letech, je toho masa v té tlačence ještě méně.“

Vřava pokračovala a nikdo přesně nevěděl, kdy veselice skončila. Většina účastníků po probuzení žasla nad zázrakem, jak se dostali do postele.

Martin se pomalu probouzel, ale na to, jak se dostal do postele, si nemohl vzpomenout. Uvědomil si, že to pití přehnal, v ústech sucho a myšlenky přeskakovaly mezi snem a realitou.

Sen zvítězil a Martin se nebránil, po flámu míval podobné představy. Ležel na zádech a vlnky vzrušení zvolna prostupovaly jeho tělem a nabíraly na síle. Zuzanka v jeho snu pro tentokrát porušila svou zásadu puritánství a vedena silnou jeho představivosti, jež dokáže jen sen, probudila v Martinově těle tisíce motýlků.

V tomto vrcholném okamžiku, rychlostí blesku, jak jen myšlenky dokáží, si Martin uvědomil, že sen je realita, skutečnost!

„Potvůrka jedna malá a šikovná, takto mě natahovat celý týden na skřipec a na konec takové překvapení.“ Martin líně protáhl rozkoší rozpálené tělo, rozhodnut talentovanou studentku sexuální výchovy pochválit. Pomalu otevřel oči, ale k jeho zděšení se na něj zblízka zamilovaně usmíval číšník Rudolf.