Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe, je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala.
Ale nehodlala tuto válku vzdát. Neuváženě v mini-sukni, přestože již nebylo čím se pochlubit. Nalíčená jako indián na válečné stezce a nožky vězely v botkách s neskutečně vysokými podpatky.
"Ty máš ale ránu !", neodolal jsem a řekl polohlasně česky, když mne míjela.
"Ahoj". Odpověděla na můj nejapný kompliment a já si v ten okamžik přál, abych se na místě vypařil. Od té doby si dávám pozor a zaslechnu-li češtinu, vždy slušně pozdravím - "dobrý den" a hlavně včas, abych nebyl nucen vyslechnout něco, co mým uší definitivně nepatří. Jenomže náhoda je někdy blbec, s tím nic neuděláte.
Žijeme v Kanadě a manželka plánovala navštívit rodinu v Čechách a informovala mne, že s digitálním promítačem fotografii, který v loni jako dárek přivezla, není maminka spokojená, že chce fotky, které si může zastrčit za kredenc, a že tu malou placatou televizi, nebude s sebou tahat sebou po návštěvách.
"Takže prosím tě, vytiskni asi dvacet fotek. Jaké, to nechám na tobě ale hlavně dávej pozor, ať na nich vypadám slušně!" a hluboce vzdychla, zmožena přípravami na cestu.
"Tak to já si netroufám," bránil jsem se, neboť po třicetiletém manželství, o tom vím své.
"Stáhnu fotky s počítače na memory stick, zajedeme do foto shopu, a ty si vybereš."
Tak se i stalo. Manželka vybrala fotografie, na kterých si byla jista, že jí to docela sluší a odešla s poznámkou -"jdu se kouknout po nějakých botkách, nemohu přeci jet do Čech na boso." Mně se na pár vteřin vybavila police plná bot, kterými by snad obula všechny ženské v Číně.
Zaplašil jsem chmurné myšlenky a pustil se do práce. Stačil jsem ještě zaznamenat, že k vedlejšímu počítači přišel starší pár. Muž i žena byli elegantně oblečeni a jemná vůně parfému lechtala mé chřípí. Všiml jsem si, že se žena k muži tulí a dokonce, že jej lehounce poplácala po zadku.
Vzdal jsem se ze slušnosti pozorování a rozhodl se věnovat práci na fotografiích. I kdybych se snažil sebevíc, nebylo mi přáno, uslyšel jsem krásnou ryzí češtinu s lehkým vzrušením v hlase.
"Vašíčku, že si včera použil ten modrý prášek co ti na večírku dal Tonda ? Řádil jsi jako za mlada. Já si nemohu dnes ani sednout, už jsem tomu odvykla". A opět partnera lehounce popleskala po zadku. Čeština mne nepřekvapila, ale co jsem vyslechl mi vzalo dech.
Bylo pozdě se představit a popřát hezký den.
Rozhovor, k mému zděšení, zacházel hlouběji do intimností minulé vášnivé noci, já se nervozitou počal potit a v duchu jsem jim nadával, že my s manželkou, bychom se o takových intomnostech nebavili na veřejnosti ani v Tanzánii.
Snažil jsem se neslyšet, ale protože život je složitý a utrpení na světě není ještě málo, rozletěly se dveře do foto shopu a má žena nic netušíc, jadrnou češtinou spustí: Pepo už budeš hotov? já musím ještě do jiného krámku, tady nemají žádné boty...
