Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Utrpení docenta H.

18. 10. 2016 22:22:14
Nevím tedy, jestli psát o utrpení kohokoli je veselé, ale že právě tohle čtou lidé nejraději, jsem si jistá. Marcella Marboe

Prolog:

Jednou mi přítelkyně Lenka řekla: Prosím tě, proč ty pořád píšeš tak blbě zá-važ-né, problémové a kontroverzní knížky, nad kterými se musí přemýšlet? Copak to mohou lidé číst? Každý má vlastních starostí dost a ještě se má otravovat přemýšlením nad tvými hlubokomyslnostmi? Proč nenapíšeš něco veselého, optimistického, co by člověka potěšilo a dalo mu chuť do života? Proč jednou nenapíšeš jenom tak obyčejně, jak sama žiješ?

Úvod

Jak jsem se později doslechla, byl docent H. od dětství vzorný chlapec. Nikdy se nepral, na vysvědčení nosil samé jedničky, vždycky měl pečlivě umytý krk, vydrbané uši i nohy. Poslouchal maminku, neříkal sprostá slova, neodmlouval paní učitelce – každému dělal jen samou radost. Na rodičovských schůzkách byl dáván za vzor.

Ne tak já. Prala jsem se, jak říkala prababička Anna, jako hasačert, vysvědčení mne nezajímala, drhnutí krku, uší a především nohou jsem se vyhýbala a vědomí, že bych snad měla někoho poslechnout, bylo pro mne natolik rozčilující, že jsem raději neposlouchala vůbec nikoho. Paní učitelky mi do žákovské knížky zapisovaly nelichotivé věty o prostořekosti a na rodičovských schůzkách mě s výstražně zvednutým ukazováčkem uváděly jako odstrašující příklad.

Vůbec tedy nevím, jak se mohlo stát, že se budoucí docent H., výlupek všech ctností, jednoho dne objevil po mém boku jako ženich, ale opravdu se to stalo. Byla to asi jediná chyba, kterou tenhle jinak inteligentní a moudrý muž ve svém životě udělal, ale udělal ji. Anebo tenkrát ještě tak moudrý nebyl? Nebo se protiklady opravdu přitahují?

Moje matka Libuše, věrna tradici, pronášela věštby nejrůznějšího charakteru, a kromě toho – věřila v dědičnost. Jenže na to, po kom jsem já zdědila svou lásku ke zvířatům, nikdy nepřišla. Když na příklad Macek skočil mamince na klín, hned tato paní řídící, počítající se k vesnické „lepší společnosti“, s grimasami hlubokého odporu volala: „Fuj, fuj, fuj, kocoure, nechci tě, teď jsem si myla ruce!“ Ani tatínek ke zvířátkům příliš netíhnul. Když mu naše pipinky vyhrabaly čerstvou sadbu kedlubnů, nikdy neříkal, chudinky, aspoň se napapaly, ale spílal jim nevybíravě a házel po nich hroudy, odhodlaný skutečně se trefit.

Nevím, co zavinila přitažlivost protikladů a co moje poprsí (pýcha atletického oddílu Dynama Pardubice, jak se o něm vyjadřoval sám Velký trenér, neboť právě o ně jsem vyhrávala všecky sprintérské závody a získávala tak cenné body pro postup do ligy), ale faktem je, že k manželství došlo, třebaže moje matka Libuše ustaraně varovala: Mám tři děti, ale jen dvě jsou normální. Ještě si to rozmyslete, mladý muži, z toho bude malér, věštila.

Jenže mladý muž si to nerozmyslel.

Manželství bylo stvrzeno vzájemným slibem lásky v dobrém i zlém. Slyšel to chrám Svaté Barbory v Kutné Hoře, jmenovkyně mé babičky z otcovy strany. Ta, stejně jako babička z matčiny strany (na rozdíl od maminky) láskou ke zvířátkům oplývala. Takovou vykrmenou posvícenskou husu, kačenu, či králíka na česneku, si nikdy nemohla vynachválit.

Ano, docent H. mi skutečně dobrovolně slíbil lásku v dobrém i zlém, bohudík vůbec netušil, co to dobré i zlé obnáší. Byl svou městskou maminkou vychováván v nedůvěře k jakémukoli tvorovi ze říše zvířat a v hluboké víře, že příroda je plná nebezpečí. Vražedné choutky že mívají nejen bzučící tvorové všeho druhu, jako jsou komáři, mouchy, včely a podobná pakáž, ale dokonce i pavouci. Též je třeba mít se na pozoru před tvory slizskými, tedy slimáky, šneky, žábami a hady, ještěrky nevyjímajíc. Mimořádný pozor je pak třeba dávat na tvory záškodnické a potměšilé, jakými jsou myši – brrr! otřásla se vždycky hrůzou a odporem matka docenta H..

To bylo tak.

Matka docenta H., později babička Jaruška, slynula svou laskavostí, zejména k dětem. Ale navzdory své laskavosti chtěla mít ze svých čtyř ratolestí vzdělané a platné občany naší krásné země, neboť byla i zapálená vlastenka.V tom smyslu je i důsledně vychovávala. Dbala na jejich excelentní prospěch ve škole, děti musely studovat i jazyky a navštěvovat též školu hudební. Docent H. tedy přehrával nejen na houslích, ale i na klavíru, což znehodnocovalo velkou část jeho klukovského času, který mohl příkladně věnovat třeba třískání do jeho milované kytary. Jakkoli byl docent H. vzorný chlapec, i jemu se čas od času „vzornost“ zajedla. Jednou tedy místo povinného přehrávání na klavír, vylezl oknem, aby se mohl zúčastnit domluvené války na plácku.

Matka docenta H. tou dobou v kuchyni válela švestkové knedlíky a spokojeně si ťukala špičkou pohodlné domácí obuvi do rytmu, když tu uslyšela, že synek hraje nějak chaoticky. Vtrhla tedy do pokoje a zděšení jí sevřelo hrdlo.

V pokoji, kromě ponuře nebezpečného podzimního šera a hrajícího klavíru – nikdo!

Zázrak! chtělo se jí vykřiknout. Ale protože matka docenta H. byla ženou i ve stresu racionálně uvažující, nevykřikla, jen skočila zpět do kuchyně. Tam zmobilizovala svoji statečnost plácačkou na koberce. Pak se potichu vplížila zpět. Držadlem nástroje, který její muž Ota používal nejen na vyklepávání koberců, ale i na vyklepávání svých ratolestí, odklopila kryt kláves. Zděšení jí jako zázrakem hrdlo uvolnilo - a ona se s vehemencí, jaké je žena schopna jen za takto prekérních situcí, jala svolávat domobranu.

Po klávesách totiž sklouzla myš a – hrůza! – s vděčností vyrazila přímo k nohám své osvoboditelky.

Pozn.: Kvílivou sirénu, která svolá k okamžité mobilizaci všecky obranné mechanismy stavení i chlapy ze širého okolí (ve srovnání s ní je například alarm auta kníkáním čerstvě narozeného podvraťáka) využívá i moje sestra Jana. A je celkem fuk, jde-li o výše zmíněného hlodavce nebo pavouka. V podobných situacích (například, když ve spíži v platu vajec objevila v jednom důlečku místo vajíčka přikrčenou myšku), nejenže je schopna praštit celým platem s takovou razancí, že spíž okamžitě vypadá, jako by se v ní rozcákla celá pštrosí snůška, ale Jana se vypne i k výskoku snožmo – někdy do výše až metr dvacet, což se jí při školní tělesné výchově nikdy nepodařilo, ať se již později o takový výkon na popud tělocvikáře Oty H. pokoušela nůžkami, strédlem, nebo horainem. Pozn.: Konec poznámky.

Nyní zpět k dramatickému příběhu matky docenta H.

Nebohá žena se na štěstí pomoci dovolala. Chlapi popadli vše, co měli právě po ruce – ať již to byla sekera, vidle či lopata a spěchali za signálem domobrany. Manžel Ota, který byl na místě první, však zachoval chladnou hlavu a místo sekery vyrval ženě plácačku na koberce, s níž se jal zpracovávat pozadí nejstaršího syna. A nic tenkrát budoucímu docentu H. nepomohlo ospravedlňování, že se nejednalo o myš, tedy matkou nenáviděného hlodavce, ale o jen docela obyčejného hmyzožravého rejska.

Zde se ovšem naskytuje zcela logická otázka, jestli v době, kdy jsem i já ještě nekrmila ochočené rejsky ve své rustikální kuchyni, budoucí docent H. rejska od myši vůbec dokázal rozeznat.

Faktem ale zůstává, že nejspíš odtehdy začal docent H. matčina varování co se nebezpečnosti přírody týká s upřímným pochopením (hle, co způsobil pouhý myšorejsek), a na mé důvěrné vztahy s veškerenstvem pohlížel pln pochybností. Ty mohla překlenout snad jedině „všepřeklenující láska“, o níž mě horlivě ujišťoval.

Jakkoli jsem svého docenta H. již na začátku čestně upozornila na moje přírodumilovné nešvary, přesto statečně volal: To není problém! Jsem chlap, trénovaný atlet, něco vydržím!

Pokrčila jsem rameny: Byl varován, jsem tedy z obliga.

Marcella Marboe

------------------------------------------------

Nakladatelství Oftis prvním dílem tohoto románu představuje čtenáři slunnou pohodovou, knížku, která potěší celou rodinu, od babičky až po vnoučata. Radost udělá zejména pak milovníkům zvířat a humoru, toho jedinečného fenoménu, kterým lze překlenout všechny trable života. Nepřetržitý tok situací plných vtipu vám nedá vydechnout, kávu si budete vařit s knížkou v ruce. Obyčejné příběhy ze skutečného života autorky mají ovšem i hluboký vnitřní smysl, neboť poukazují na opravdové hodnoty jako je láska, tolerance, obětavost a úcta ke všemu živému. Ovšem psát takové příběhy není dáno každému, ač jsou knihy tohoto typu uprostřed krutosti, dravosti a nepřetržitých stresů doby víc než potřebné. Je to jako vyjet z rozpálené svištící dálnice na stinnou lesní cestu. A právě pro tuto schopnost „zklidnit rozháranou mysl“ by román neměl ve vaší rodinné knihovně zaručeně chybět.

--------------------------------------------

PS: Přiznám se, že jsem se také trochu podílel, aby tato pohodová knížka byla napsána. Vřele doporučuji.

Josef Kouba

Autor: Josef Kouba | úterý 18.10.2016 22:22 | karma článku: 9.35 | přečteno: 350x

Další články blogera

Josef Kouba

Smolíčku Pacholíčku, otevři nám svou světničku....

Systém MMF skutečně dokáže ukrýt před lidmi svou pravou tvář a to tak, že dnes je neskutečně těžké odhalit všechny souvislosti. Není to jednoduché a tak se podíváme na činnost MMF - Trojky v Řecku i jinde.

28.3.2016 v 9:44 | Karma článku: 26.95 | Přečteno: 663 | Diskuse

Josef Kouba

Trapas v cizině

Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe, je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala.

20.2.2016 v 10:28 | Karma článku: 31.42 | Přečteno: 1314 | Diskuse

Josef Kouba

Fialka

Hledal jsem jakousi knihu, oči zavadily o album s letopočtem 1964. Neodolal jsem. Na první straně byla velká fotografie maturitní třídy. Dívám se na svěží tváře a jako mávnutím kouzelného proutku, jsem opět ve školní lavici.

19.2.2016 v 19:49 | Karma článku: 14.52 | Přečteno: 270 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jiří Babor

Chtěl bych jeřáb, tati

Nedávno jsem si prohlížel staré fotky, já jako batole, já ve školce, já se ségrou, já s tátou a maminkou, já na zahradě a tak dál. A pak jsem narazil na jednu fotku kde jsem smutný, zklamaný a téměř zoufalý.

28.6.2017 v 6:49 | Karma článku: 12.64 | Přečteno: 272 | Diskuse

Liběna Hachová

Zmeškaný závod

Všechno v našem životě se děje z nějakého důvodu. Co se jednou stane... Však víte! Čas už nikdo nevrátí.

27.6.2017 v 21:11 | Karma článku: 10.39 | Přečteno: 344 | Diskuse

Michal Pohanka

O lásce a zločinu - 5. kapitola

Hořkovtipný román o vztazích, zamilovanosti, zločinu, Češích a dvou potrhlých kriminálnících plný smíchu a zajímavých postřehů o životě

27.6.2017 v 16:02 | Karma článku: 3.55 | Přečteno: 82 | Diskuse

Petr Švarc

A tuhle zas v rádiu...,

že dle jakéhosi výzkumu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku o jejíž existenci nemá většina z nás ani tušení vyplynulo...

27.6.2017 v 10:25 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 570 | Diskuse

Jiří Turner

EU se mstí státům "Visegrádu" i ve fotbale

Že ne? Ale ano, naposledy to mohli poznat na ME ve fotbale hráčů do 21 let Slováci. Vždyť už se taky kvůli tomu nerozčiluje jen trenér, ale i premiér Fico. Nepřijali jste utečenecké kvóty? Merkelová zavolala Gentilonimu a bylo to.

27.6.2017 v 10:22 | Karma článku: 13.04 | Přečteno: 653 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 909
Povídky ze svého pestrého života jsem začal psát ve svých šedesáti letech na doporučení přátel.Žiji již 30 let v Kanadě BC. Se zájmem sledují politické dění v Čechách.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.