Na západ je cesta dlouhá...Čtvrtá část.

Mrazivé Toronto, s ulicemi plnými sněhu, silný vítr a boty vybělené solí. Začali jsme docházet na večerní kurzy angličtiny..."to je židle, to je stůl, to je lžíce, to je sůl". A já začal konečně pracovat.

 Když jsme měli za sebou šest hodin studia angličtiny do učebny vešla jiná učitelka, představila se, a začala hodinu rázně. 

“Přátelé dnes si probereme co je slovo prokrastinace”. Bylo nás studentů asi patnáct, na stejné úrovni v jazyce anglickém a nikdo neměl námitku. 

“Kdo z vás zná význam tohoto slova”.  Nikdo se nehlásil, protože jsme nevěděli o čem mluví.  Učitelka se usmála, rozvinula plakát na dvou tyčkách který si přinesla.  Bylo na něm namalované piano a copaté děvče koukalo z okna.  Na spodním okraji bylo anglicky něco napsáno. Chvilku klepala ukazovátkem na piano, poté předváděla mimiku hry na piano a zamračeně ukazovala děvče co kouká z okna. Vyzkoušela ještě jiné kresby, ale neuspěla. Všichni studenti včetně mě nepochopili. Paní učitelka odešla zklamaná. 

Hned druhý den jsem nelenil a volal Janě, protože jsem si sám připadal za vola že jsem kresbu nepochopil. Bylo mi vysvětleno: Na té kresbě, mělo děvče cvičit nudné pasáže na piano, nebavilo ji to a tak cvičení odkládala a raději se díval z okna. Byla procrastinate. V jazyce českém je to odkládání povinností. Pani učitelka si asi spletla třídu. 

V polovině ledna, přestože stále ještě mrzlo mě pan Hutka dovezl na dostihové závodiště za městem. Představil jednomu z trenérů koní a po pár otázkách jsem byl přijat. Nástup do zaměstnání byl stanoven na druhý den v sedm ráno. Budu tréninkový jezdec, neboli excelsis boy, nikoli cowboy.

Prohlédli jsme si stáje a navštívili prodejnu koňských potřeb, kde jsem si na doporučení trenéra koupil dostihovou helmu, jež mám na památku dodnes a ve městě v prodejně použitého zboží jezdecké boty v překvapivě dobrém stavu. 

Prostudoval jsem si komplikovanou cestu na závodiště. Dva přestupy v metru a ještě autobus. Když jsem vystoupil druhý den ráno z autobusu zjistil jsem, že od zastávky to mám do stájí dva kilometry a doprava žádná a tak jsem každý den do stáje běhal. Na závodišti měl každý zaměstnanec auto.

Ve stáji pracovali tři profese. Ošetřovatelé koníčků, jezdci a vodiči. Těm se říkalo hotwalker a většinou to byly děvčata.  Když se jezdec vrátil z tréninkové dráhy, zpoceného koníka převzal vodič, nebo ošetřovatel a přibližně hodinu jej vodil aby vychladl. Poté byl odveden do svého boxu a ošetřovatel jej kartáči dal do perfektního lesku.

 Dopoledne se pracovalo čtyři hodiny a za tu dobu jsem seděl na hřbetě osmi až deseti koním. Prvních deset minut jsem s koněm klusal aby se ohřál, pak mi trenér řekl: půjdeš  prvních 1000 m pomalý cval, dalších 500 m půjdeš rychlejší cval a posledních 500 m do cílové rovinky je nech jít dle chuti, nepobízej ho. Rozumět si s trenérem nebyl velký problém, u tohoto sportu se používá mezinárodní hantýrka. 

 Z dráhy jsem se vrátil ke stáji a zde byl již pro mne připraven další koník. Tato práce je nebezpečná a neskutečná dřina. Prvních několik dní mě trenét nechal jezdit jen  čtyři koně. Přesto, že jsem měsíc běhal a cvič bolelo mě celé tělo a měl jsem mírnou svalovou horečku.

Na tréninkové dráze byl skutečný kovboj, alespoň  tak byl oblečen a na koni měl pravé cowboyské sedlo. Měl zajímavou práci. Když jezdec nezvládl koně a ten sním pelášil co sílu a chuť měl, jezdec zdvihl ruku do výše a to bylo znamení pro cowboye. Vyrazil na pískovou dráhu plný cvalem aby měl patřičný náskok protože nezvladatelný kůň peláší 60 kilometrovou rychlostí. Když jej uprchlík míjel kovboj jej chytil za uzdu a pomohl zastavit.  

Když se první den trenér ujistil, že profesi ovládám, tak následný den mne posadil na  krásnou tmavohnědou kobylku. Tréninkový plán byl jednoduchý, kráčeli jsme na opuštěnou oválnou pískovou dráhu velikosti fotbalového hřiště, které jsme třikrát obešli krokem a stejný počet klusem, to samé volným cvalem, poté opět krokem a hurá domů. Když jsem se vrátil ke stáji, všiml jsem si že po mě personál pokukuje a trenér se usmíval spokojeně poplácával kobylku po krku. Krasavici jak jsem si kobylku pokřtil, jsem jezdil každý den ale jen na malém oválu.

Asi po týdnu mě trenér s krasavicí posla na velký okruh s přáním abychom se volným cvalem proběhly na dva kilometry. V široké pískové dráze již kroužilo v různých rozestupech snad 40 koní. 

Krasavice k dráze odmítla jít krokem a nervózně poklusávala. Když jsme v dráze s klusu přešli do cvalu, mrška několikrát radostí vyhodila zadkem do vzduchu a hodlala se proběhnou dle svého plánu. 

Rád při práci s koňmi mluví a tak jsem spustil česky. Pomáhá to.  "Uklidni se děvče, se mnou ještě žádný kůň neutek, takže ani tobě se to nepodaří". Jako by mě rozuměla, skousla udidlo zuby a já v otěžích zaznamenal obrovský tah. Jako ve všech profesích je důležitá zkušenost. Opřel jsem otěže o její krk a střídavě povoloval a přitahoval. Přijala moji hru a cválali jsme rychlostí jak si mistr přál ale lehké to nebylo. Udržet koně při tomto tempu, přibližně sedm nekonečných minut a  v každé ruce držet dvacet i více kilo, být  zapřený v podřepu v sedle, kdy ve stehnech se ozývá krutá křeč s bodavou bolestí, věřte mi, nejsem sám kdy každý jezdec vyhlíží toužebně metu kde tu potvoru konečně zastaví a bude si moci vydechnout. Není mnoho takových koní, ale jsou. Dokáží z jezdce za pár minut udělat vysílenou trosku a pokud to nezvládne zvedá ruku a cowboy má práci.  

Po návratu z cvalové dráhy mě trenér potřásl rukou a jeho syn který byl také jezdec a žokey, vrtěl nechápavě hlavou a poplácával mě po zádech. S mou bídnou angličtinou jsem vyrozuměl, že ve cvalové dráze doposud s každým utekla a kovboj měl práci. 

Po pár týdnech jsem ve cvalové dráze krasavici udržel jednou rukou, když to trochu přeženu.  Asi se do mě zamilovala.