Na západ je cesta dlouhá...třináctá, poslední.

Sdělujeme vám, že na základě vašeho dopisu ze dne 22.1.1985 ke generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu ČSSR, byla záležitost znovu posouzen a bylo rozhodnuto ministrem vnitra vystěhování dětí do Kanady výjimečně povolit. 

Podají-li rodiče u čsl. zastupitelského úřadu v Kanadě novou žádost. 

Bylo 8 května 1985. Když jsem se z radostné zpráva vzpamatoval, nedokázal jsem si vysvětlit, proč musíme znovu žádat o sloučení rodiny, když již bylo vystěhování dětí povoleno. Některé úřední formality jsou mimo logiku. Kopii dopisu jsem odeslal na zastupitelství do Montrealu s novou žádostí o sloučení rodiny. Po dvou týdnech přišel dopis z ambasády se speciálním formulářem. Ve stejný den byl vyplněn a odeslán. Ještě jsem na Čs. ambasádu zavolal a byl jsem ujištěn panem Císařem jež záležitost vyřizoval, že naši žádost o vystěhování dětí, jak ji obdrží odešle do Prahy. 

Byli jsme netrpěliví. Z telefonního rozhovoru s mou sestrou jež nás v záležitosti dětí zastupovala jsme se dozvěděli, že na pasové oddělení mají veškeré informace o Markovi a Jiřím včetně požadovaných fotografií, ale pasové oddělení dosud nemá žádnou informaci k vydání pasů. Od mého hovoru s panem Císařem uběhlo 10 dní. Nelenil jsem telefonuji na Čs. ambasádu. Pan Císař mi řekl doslova toto.

“Ve vaší žádosti chybí fotografie vašich synů, takže ji jako neúplnou nemohu odeslat, na shledanou.” A v telefonu ticho. Dalším telefonem mě sestra informovala, že na pasovém oddělení, sice foto, mají ale odeslání žádosti i s fotkami je jen na rozhodnutí zaměstnance ambasády. Pro jistotu jsem sestru požádal o urychlené  zaslání foto. z ČSSR do Kanady na Čs. ambasádu. 

Po této informaci jsem opět volal panu Císaři a sdělil, že pasové oddělení fotky dětí mají, ale skutečně je jen na něm zdali žádost odešle.  Odpověď pana Císaře mě potěšila. “Pane, zítra odešlu vaši žádost bez fotografií vašich dětí, ale nerad to dělám.” S přáním hezkého dne jsme se rozloučili.   

Konečně vyřízeno. Radovali jsme se. V Praze po obdržení žádosti s ambasády je vyřízení pasů jen otázka dnů, poslali jsme dostatečnou částku na zakoupení letenek a informoval jsem telefonicky sestru. Její odpověď nás zmrazila. Žádná vaše žádost o sloučení rodiny s ambasády dosud nepřišla.

Od slibu pana Císaře, že žádost odešle, uběhly snad již tři neděle. Nelenil jsem ani minutu a volám do Montrealu na ambasádu.  V telefonu se ambasáda představila tentokrát mimořádně, místo běžného: Dobrý den zastupitelství ČSSR, se ozvalo česky. “Co chcete, koho hledáte.” Vzalo mi to dech.

“Rád bych mluvil s panem Císařem”. Vyslovil jsem své přání. “Ten tu není” byla odpověď. Nakonec jsem k telefonu dostal reprezentanta ambasády. Dozvěděl jsem se k velkému zklamání, že pan císař má dovolenou a že se vrátí za měsíc.  O našem případu, muž se kterým jsem mluvil, nic nevěděl a tak jsem celou záležitost o vystěhování dětí vylíčil.

“Počkejte moment, jdu se podívat do kanceláře pana Císaře.” Minuty čekání byli kruté. 

"Pane, vaši žádost jsem našel, omlouvám se za zpoždění, ale zítra vaši žádost naší speciální poštou odešlu. Slib splnil a mě dodnes mrzí, že si nepamatuji jeho jméno. Jsme mu velice vděční. 

Žádost o vystěhování dětí, pokud by jí patřičný úřad, neobdržel ve stanoveném termínu, by pro nezájem rodičů byla zamítnuta. Pan Císař se snažil. 

S pověření náčelníka Správy SNB hl.m. Prahy a SČK Vám sděluji, že nezletilím  dětem Koubovým bylo dne 23. srpna. 1985 povoleno vystěhování do Kanady.  Podepsán Náčelník.

V polovině září 1985  v odpoledních hodinách, držící se za ruce,  jsme bez pár měsíců po třech letech plni očekávání v příletové hale letiště Vancouver, vyhlíželi v davu, dvě blonďaté hlavy našich synků. 

“Podívej támhle jdou”, ukázal jsem ženě na dva chlapce s malými batůžky na zádech v doprovodu letušky. 

V hale již prořídlo, přesto jsme máváním snažili na sebe upozornit. Jakmile nás chlapci spatřili,  Alenka nevydržela a rázně chlapcům vyšla vstříc. Když konečně stála před nimi, dlouhé vteřiny si je jen prohlížela, synci ji. Rozpřáhla ruce a oba chlapce k době tiskl. Já to neslyšel, ale určitě je zasypával omlouvami za ony tři dlouhé roky. Když děkovala letušce využil jsem příležitosti přivítat se s chlapci já. 

Také bylo ticho a vzájemné prohlížení. Podal jsem každému jednomu z nich “oficielně” ruce, trochu přiklekl a maje oba v náručí zmohl jsem se jen na  “Ahoj kluci, vítám vás ve Vancouveru a jsem moc rád že jsme spolu”. 

“Tati”, oslovil mě starší Marek. “Pan Ruda nám slíbil, že nás sveze letadlem” a ukázal na muže za mnou. Mezitím co jsme se s panem Rudou představili,  Alenka dělala to samé s naši přítelkyní Evou a jejími dvěma syny Michalem a Karlem, kteří přijeli také chlapce uvítat.  

Co bylo dál?  Pan Rudolf, který s chlapci v letadle cestoval, slib dodržel a svezl je. Po týdnu odpočinku nastoupili do školy angličtiny a dělali velké pokroky. V podnikání se mi dařilo, Alenka mohla přestat pobíhat po kuchyni restaurace. Oba chlapci zdárně hráli tenis, starší Marek byl mezi deseti nejlepšími v  BC. 

Jak po čtyřiceti letech: synové mají dobré zaměstnání, svou rodinu, mi tři vnoučata. Jana která nám v Torontě poskytla první pomoc se také přestěhovala do BC a pravidelně se stýkáme. Její i má vnučka, také Jana odešla za námi a je zde již 21 let a má dvě krásné děti. Takže když se sejdeme je nás již pěkná hromada. 

Letos to na Velikonoce nevyšlo kvůli zpropadené epidemii.