Emile prosím Tě, neopouštěj rodné Čechy!

 V roce 1982 jsem nelegálně emigroval do Kanady. Nelegálně znamená, že jsem v Montreálu opustil s manželkou letadlo ČS aerolinií při mezipřistání, které již bez nás pokračovalo na Kubu. Byli jsme jediní. Kanada nám dala povolení k dočasnému pobytu, a informaci, starej se sám o sebe. Pracovní povolení jsme dostali až za měsíc. Peněz jsme měli tak na týden pobytu a nikoho jseme v Kanadě neznali.

     Nyní posunu vyprávění o 20 let. Všechny strasti začátku jsme zdárně přežili. Vedl jsem svou vlastní firmu a zaměstnával asi patnáct lidí. Kanada po roce 1990 přestala přijímat „politické“ uprchlíky. Bohužel k mému zklamání. Do té doby, Poláci a Češi z větší části tvořili můj pracovní tým. Rád podotýkám, že mám na ně ty nejlepší vzpomínky. 

    Asi vás zajímá co jsem dělal. Uklízel jsem. Dařilo se mi najít tolik práce, že jsem to nestíhal sám a tak jsem se stal podnikatelem. Měl jsem smlouvu s velkými sportovními kluby, restauracemi, bankami, kostely a stavebními firmami. Můj plán, byl otevřít si restauraci, ale přání a skutečnost často nejde ruku v ruce.

    Když začaly z Čech prchat Cikáni nestačil jsem zvedat telefony. Sháněli práci. Měl jsem s jednou stavební firmou, která pracovala pro pojišťovnu a opravovala domy po požárech dohodu. Když potřebovali lidi na mimořádnou práci, volali mě. Dali mi vědět vždy pár dní dopředu.

    Nebylo to jednoduché, měl jsem v rezervě dlouhý seznam zájemců, ale sehnat někdy do čtyř dnů dvanáct lidí, mě dalo sakramentsky zabrat a to jsem volal i na pracovní úřad. Stavební firma ale platila královsky a tak jsem telefonické galeje skousl. Byl jsem za své zaměstnance zodpovědný. Jednou při stěhování nábytku z vyhořelého domu jsem v nočním stolku našel snad kilo zlatých cetek. Nejsem si jist, zda by mi to ti snědí chlapci nahlásili.

    Při tomto náboru zaměstnanců jsem se seznámil s Emilem. Byl to pětačtyřicátník, mohutný chlap, vyučen kuchařem. Jeho žena byla Cikánka. Asi po dvou měsících když jsem si získal jeho důvěru, mi vyprávěl svůj příběh.

    Emila komunisti zavřeli i s třemi komplici na šestnáct let za plánovaný únos letadla. Celý malér se stal prý obyčejným nedorozuměním. V restauraci se bavili o únosu letadla na základě zprávy v novinách, že někdo někde únos letadla provedl. Dík většímu množství piva se přeli, kdo a jak by únos provedl. Teoretická debata o únosu skončila tím, že přijel policejní anton a z vězení se dostali ven až za dlouhou dobu.

    Po sametové revoluci vláda Emilovi zaplatila třista tisíc korun odškodného. Za krátký čas, se octnul ve vězení znovu. Tentokrát za prodej bytů které nevlastnil. Po návratu měl již nový plán. Majitelem své obchodní firmy udělal člověka, který byl na hranici svéprávnosti. Nakoupili na fakturu televizory v hodnotě pět milionů, prodaly a nezaplatily dlužnou částku.

    Když mu byla v Čechách horká půda pod nohama, odjel se svou snědou družkou a jejím synem na cestu kolem světa. Poslední zastávka byla v Karakasu. Peněz již měl málo a vrátit se do Čech nemohl. Světové zprávy hovořili o diskriminaci českých Cikánů, které Kanada vítá s otevřenou náručí. Díky své snědé družce zakoupil letenky do Kanady. Zde jim imigrační úřad zajistil byt a slušnou částku na stravu.

    Emilovo obchodní talent, našel za krátko v místním bankovnictví chybičku. Pokud uložil v bance na své konto šek který obdržel jako mzdu, mohl si v bankomatu vyzvednout částku do pěti set dolarů, i když měl na svém kontě předtím 0. Neskonalou důvěru banky v poctivost kanadských občanů, Emil chválil. Zjistil, že bance ověření šeku trvá dva až tři dny. Déle nečekal.

    Sehnal si komplice, otevřeli si konta ve všech možných bankách a s odcizenými i zapůjčenými šekovými knížkami, vyrazili na dlouhou cestu přes Kanadu a zpět. Byli chyceni až někde v Manitobě když  jeden z nich si stěžoval bankovnímu úředníkovi, že ta zatracená “mašina“mu odmítá vydat peníze. Za týden dokázali vyzvednout z bankomatů osumdesát tisíc dolarů.

   Jednoho dne se mi Emil svěřil že má starosti. Česká vláda požádala vládu Kanadskou o jeho vydání. Líčil mi hrůzy, které ho v rodné zemi čekají. Přiznal se, že když se opil, volal do Čech soudkyni, která jeho případ vyřizovala. Posmíval se jí a nazýval jí hanlivými jmény.

   „ Jestli skončím v rukou tý vochechule, tak se snad z basy, již nikdy nedostanu ven“ naříkal. Rozhodl se uprchnout do jiné ho státu. Zašel na pasový úřad a dožadoval se vrácení pasů které jim byli při žádost o asyl odebrány. Byl informován, aby si pasy vyzvedl druhý den. Ještě ten večer byl zatčen.

   Emilova družka mi telefonovala. Dozvěděl jsem se, že Emil má soudní stání a pustí jej z vězení, pokud se zaplatí soudcem stanovená kauce. Poprosila mě abych tuto částku zaplatil já. Než jsem se stačil nadechnout a odmítnout, řekla že peníze přinese, sama by těžko vysvětlovala kde je vzala. Velice nerad jsem jel k soudu. Obdržel jsem pět tisíc v nových stodolarových bankovkách. Obhájce se mne zeptal jak vysokou částku hodlám složit. Řekl jsem částku s kterou disponuji. Obhájce pohovořil se soudcem a on požadovanou částku stanovil v této výš.

   Emil byl právníkem informován, že jeho záležitost vypadá špatně a doporučil mu aby požádal o asyl jiný stát. Emil odkoupil od někoho platný kanadský pas a vylepšil se tak aby byl fotce trochu podobný. Neuplynul ani týden a Emil si to trandil po dálnici číslo 5 směrem k Mexiku s řidičem kamionu, který neodolal jeho finanční nabídce. Kde Emil a jeho družka peníze vzali, nevím. Mluvili nadšeně o jednom starém muži, kterému pravidelně uklízeli dům a vyprávěli  o svých potížích nových emigrantů. Daroval jim prý hodně peněz. Spíš si ale myslím, že mu řádně prohledali strožok.

 Z Mexika odletěl do Karakasu, kde měl nějaké známé z doby, kdy byl "ještě ve vatě" jak říkal. Po měsíčním pobytu se cítil opuštěn a když se dozvěděl, že jeho družka je zpět v Čechách, rozhodl se také vrátit. Koupil letenku do Vídně, kde prý se mu koukali i do zadku, ale že má cizí pas si nevšimli.

 Jednou za rok se v telefonu ozvalo: Ahoj tady Emil. Několik let se mu dařilo ujít pozornosti zákona. Byl vypátrán na udání rozlobené milenky. Za lumpárnu s televizemi obdržel nepodmíněně dva roky. Potom se Emil na  dlouhou dobu odmlčel. Vysvětlil jsem si odmlku tím, že je opět ve vězení.

Jen tento chlapík se svou družkou a jejím synkem stál daňové poplatníky Kanady, za tři a půl roku pobytu, odhadem, dvěstě tisíc dolarů. 

Je listopad roku 2013. Poslouchám zprávy a raduji se, že konečně byly Čechům zrušeny vstupní víza do Kanady. Několik dní po této potěšující zprávě zvoní telefon, ve sluchátku se ozve: Ahoj tady Emil.