Kousíček, jen kousíček z knihy.

Prachy, prachy, prachy! myslím si. Prababička Anna říkala: Za peníze v Praze dům.

Znamená to, že za peníze dostane člověk vždycky všude všechno. Jsou tedy peníze v životě důležité? Třeba i důležitější, než znamení? Než šipka ze stínu větviček? Než náboženství? Než láska?

Anebo je důležitější, co mám na talíři (a jestli vůbec něco), jaké léky beru, jaká právě běží telenovela, či jestli mají moje myšlenky smysl, když nejsou ničím nové. Jenže které myšlenky nové jsou!?

Všechny už byly vyřčeny! Ty „nové“ jsou jen staré, převlečené do modernějších outfitů. Tak jaký smysl? říká pan profesor Funda:

„Jediným smyslem je unést vlastní lidství, svou fragmentálnost, svou nezodpovězenost a nevzdat řešení problémů zde a nyní".

Ti, kteří tento prostý úděl neunesou, volí útěk: Do nihilistické rezignace, k plytké konzumní povrchnosti či do fikcí o konečném naplnění – ať již ve smyslu nábožensko- idealistickém nebo politicko-totalitaristickém...

“Ovšem nejčastěji, myslím si, člověk naplňuje své lidství souhrou všech těchto faktorů... I kdyby jenom pro vytvoření nějakého životního momentu... Pro vytvoření konfigurace chvíle zrozené z chaosu. Určitého tvaru. Přitakání řádu. Či přijetí vlastního místa uprostřed dusotu stáda, uprostřed nějaké společné vize... Může být společnou vizí (novým obsahem společnosti) třeba i jen touha přežít?!