Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Fialka

19. 02. 2016 19:49:09
Hledal jsem jakousi knihu, oči zavadily o album s letopočtem 1964. Neodolal jsem. Na první straně byla velká fotografie maturitní třídy. Dívám se na svěží tváře a jako mávnutím kouzelného proutku, jsem opět ve školní lavici.

Byl pátek. Šeříkem provoněné a sluncem prohřáté květnové odpoledne pootevřenými okny dráždilo studenty. Konečně očekávané řinčení zvonku. Školu jsme opouštěli jako při vyhlášení leteckého poplachu. Chodbami doklepaly i podpatky dívek, neboť děvčata již měla plnou hlavu uspěchaných starostí, co si obléci na sobotní disko či rande.

Rád bych také vyběhl, ale nejsem místní a ke mně domů to je trochu z ruky. Lístek oběma směry stojí polovinu mého stipendia, a tak jsem zůstával v sobotu i neděli na studentské ubytovně většinou sám. Také tentokrát jsem seděl na jedné z postelí ve velké neútulné místnosti a přemýšlel, co podniknu. S prázdnou kapsou to bylo jednoznačné: Toulky přírodou s hladovým kručením v žaludku. Ticho v budově z doby Marie Terezie rušil jen vzdálený klapot psacího stroje. Kdo tu ještě je?

Sešel jsem do přízemí. Jednotlivé údery téměř splývaly a připomínaly déšť bubnující na plechovou střechu. Zvuk mě neomylně vedl chodbou k jedné ze tříd. Dveře byly pootevřené. S radostí jsem zjistil, že na stroji klimpruje Fialka. Hezkou sedmnáctiletou dívku jsem si takhle pokřtil, když mě loňské léto na mých toulkách vyděsil její vlčák Ajax, který neočekávaně vyrazil z lískových keřů. Za ním se po chvilce vynořila víla s kyticí fialek a celá jimi i voněla.

Děvče bylo dcerou ředitele obecné školy, která s budovou naší školy sousedí. Nevím, co se přihodilo, ale od onoho prvního setkání jsme zabíjeli nudu konce týdne toulkami po okolí každý víkend společně. Chovala se ke mně přátelsky a také já, až na občasné nevinné škádlení, jsem tuto hranici nepřekročil. Za několik měsíců totiž musím na dva roky na vojnu, a co bude dál, je ve hvězdách.

Potichu jsem vešel do třídy a stoupl si za písařku, soustředěnou na klávesnici stroje. Sklonil jsem se k blonďaté nakrátko ostříhané hlavě, potěšil se vůní vlasů a potichu zašeptal : „I love you“. A hned jsem pro jistotu o krok couvl. Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak pérko z kanape, ale jen si uvědomila situaci, vrhla se na mne. Vznikla z toho malá honička, při níž mě víla častovala výrazy opravdu „nevílími“.

,,Fialko, já to vzdávám! Nabízím mír!“ symbolicky zvedám ruce nad hlavu. Zadýchaná, v očích ohýnky, na tváři ruměnec, se ke mně pomalu blíží: ,,Ale já ne,'' bouchne mě pěstičkou do zad.

„Neumíš zaklepat? Víš, jak jsem se strašně lekla?!“

"Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.

,,Nikdy ses mě nezeptal. A nezdržuj! Musím to dopsat! Měl bys vědět, že na každé ekonomce je právě tohle nejdůležitější předmět,“ usedla zpět k psacímu stroji. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno: ,,Fialko, pokud jde o milostný dopis, tak podle tempa psaní, na adresáta musíš být pěkně naštvaná,“ škádlil jsem ji.

„Přepisuji povídku jednomu klukovi. Moc se mi líbí."

"Tak on se ti líbí ?” vzdychl jsem ublíženě.

“Náhodou, je to docela hezký kluk,“ trumfovala.

"Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi právě bez varování zadupala mou naději, že tvůj věneček z bílých růží obdržím já. Šel bych se z žalu okamžitě opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.”

Zvedla modrá kukadla ke stropu a nejspíš prosila pána Boha, aby mne nakopal do zadku. Rázně vstala a vystrkala mě ze třídy: "Zítra v sedm večer!“ práskla za mnou dveřmi.

Byla pravda, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli jsem často pracoval ve stájích na dostihovém závodišti. Chtěl-li si některý z jezdců či ošetřovatelů vzít volno, byl jsem za drobný bakšiš po ruce.

Do kina byla hodina volné chůze. Šli jsme pomalu proti proudu Vltavy, nasávali vůni z čokoládovny Orion a předháněli se v líčení, jak bychom se přejedli čokolády, kdybychom tam byli zaměstnaní. U pokladny kina jsem koupil lístky a odstrčil nabízenou pětikorunu: „Dnes tě, Fialko, zvu. Celý den jsem riskoval svůj mladý život na hřbetech dostihových koní. Jsem bohatý a také se těším, jak se budeme držet za ruce, neboť promítají strašidelný film. Pes Baskervillský!“ Bleskla po mě modře, ale v hrůzostrašných momentech filmu našla mou ruku.

Cestou z kina jsem bezděčně vsunul dlaň do kapsy saka a našel pětikorunu. Její pětikorunu! Chvilku jsme se hašteřili, ale nakonec jsem spor vyhrál. Musel jsem ovšem slíbit, že příště si lístek koupíme každý ze svého. Doprovodil jsem Fialku ke škole a domluvili jsme si na příští odpoledne výlet k soutoku Berounky s Vltavou.

„Ta mrška!“ ulevil jsem si v neútulné noclehárně, když jsem při svlékání v kapse opět našel předmět našeho sporu. Jasně! Její pětikoruna! A v tom okamžiku byl nápad na světě. Znovu jsem se oblékl, vložil pětikorunu do obálky a napsal vzkaz : "Nejkrásnější dívce na zeměkouli. Loupežník.“

Nadšeně jsem vyrazil do noci, abych přilepil obálku na okno její ložnice, o kterém jsem již pochopitelně dávno věděl. Slezl jsem třímetrovou zeď na školní dvorek a pak po hrubých kamenech zdi vylezl vzhůru k jejímu oknu. Bylo otevřené. Měsíc mi dopřál trochu světla, a tak jsem viděl, jak Fialka spokojeně oddechuje v posteli na pravé straně úzkého pokojíku.

Naproti jsem rozeznal pod přehozem kryt šicího stroje a na něm podprsenku. To je ono! zaradoval jsem se a už si přestavoval, jak ona bude ráno kulit oči. Trochu jsem se natáhl a obálku o tu jednu malou horu Říp opřel. Pak jsem v tichosti slezl dolů a pelášil zpátky. Tetelil jsem se radostí, jak jsem to geniálně provedl a těšil se na naši zítřejší schůzku.

Marně. Víla nepřišla. Nepřišla ani následující dny na odpolední volejbal. Měl jsem nepříjemný pocit, že její absence má určitě něco společného s mou noční návštěvou.

Týden uplynul. V návalu zodpovědnosti před maturitní zkouškou neodjelo několik kluků domů, s tím, že se budou věnovat celý víkend studiu zde. Ač nerad, "věnoval“ jsem se s nimi.

V neděli před obědem z otevřených oken domků vonělo připravované jídlo a já s partou spolužáků kráčel k Port Sajdu, jak jsme si jedinou hospodu v okolí romanticky pojmenovali. Bylo nám blbě. Vše zavinil student Šourek, který k „věnování se“ poskytl demižon vína...

Nostalgicky jsem pozoroval chlapce, jak si vykračuje se džbánkem pro točené, když tu jsem na vzdáleném konci ulice zahlédl Fialku. Prostoupil mne pocit radosti. Musel jsem se ovládat, abych se nedal do běhu. Když mě poznala, provedla něco překvapivého: Otočila se - a začala utíkat. Dal jsem se také do běhu. Když konečně marný pokus o útěk vzdala, opřela se o zeď a plaše obhlížela ulici. Zadýcháni honičkou jsme beze slov stáli proti sobě, otazníky v očích.

Znovu se rozhlédla, vzala mě za ruku a odtáhla do blízkého průjezdu. Zde mou ruku již nepustila. „Proč?” bylo jediné slovo, které mi dovolila říci.

„Mlč! Mlč a poslouchej! Co tě to napadlo za pitomost lézt ke mně v noci do pokoje?! Máma ráno tu tvou obálku našla a předala ji otci. Následoval výslech a já mu vše o našem handrkování s tou pitomou pětikačkou, řekla. Musel bys tátu znát! Nevěřil, že to bylo tak nevinné a strašně vyváděl. Prohlásil, že zařídí, aby tě ze školy vyhodili. Byla jsem si jistá, že to udělá, protože ho znám. Všemi možnými způsoby jsem se snažila změnit jeho rozhodnutí.

Raději o tom nechtěj slyšet! Byl to doposud můj nejhorší zážitek. Po několika hodinách proseb a pláče se nechal umluvit, ale jen pod podmínkou, že s tebou přeruším okamžitě veškeré styky. Já mu na to musela přísahat.

Stáli jsme proti sobě, držela mne za ruku a já cítil její silný stisk: „Fialko, omlouvám se za to, co se z mého dobrého úmyslu stalo a čím jsi prošla. Ale myslím si, že by mne kvůli takové klukovině ze školy nevylili.“

„Vylili by tě na hodinu! Ty totiž nevíš, že ředitel tvé školy, je bratr mého tatínka. Šlo by to velice rychle, protože strýc umí řádit ještě hůř než táta.“ Stáli jsme proti sobě beze slov, jak dlouho, nevím. Vzpamatoval jsem se, když vzala do dlaní mou hlavu a přitiskla své rty k mým. Než jsem se probral z překvapení, byla z průjezdu venku. Na chodníku se otočila: „Pepku, po maturitě na shledanou !“ zamávala a rychlý klapot jejích podpatků byl náhle pryč. Vyšel jsem z průjezdu a díval se, jak jí sukénka v běhu poletuje sem a tam, než ji roh ulice schoval.

Šel jsem pomalu zpět podél vysoké zdi prohřáté poledním sluncem, přes kterou se ke mně nakláněly mohutné hrozny bílého šeříku. Byl nádherný květnový den a já si neuměl vysvětlit, proč se mi do srdce vkrádá smutek. Možná proto, že to bylo naposled?


Autor: Josef Kouba | pátek 19.2.2016 19:49 | karma článku: 14.52 | přečteno: 274x

Další články blogera

Josef Kouba

Utrpení docenta H.

Nevím tedy, jestli psát o utrpení kohokoli je veselé, ale že právě tohle čtou lidé nejraději, jsem si jistá. Marcella Marboe

18.10.2016 v 22:22 | Karma článku: 9.35 | Přečteno: 368 | Diskuse

Josef Kouba

Smolíčku Pacholíčku, otevři nám svou světničku....

Systém MMF skutečně dokáže ukrýt před lidmi svou pravou tvář a to tak, že dnes je neskutečně těžké odhalit všechny souvislosti. Není to jednoduché a tak se podíváme na činnost MMF - Trojky v Řecku i jinde.

28.3.2016 v 9:44 | Karma článku: 26.95 | Přečteno: 669 | Diskuse

Josef Kouba

Trapas v cizině

Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe, je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala.

20.2.2016 v 10:28 | Karma článku: 31.42 | Přečteno: 1319 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Jak nalejt stádu sliby do hlavy...

...tak jsem si o víkendu udělala čas, abych se podívala do obálky s kandidáty blížících se voleb. No, a jestli si někdo myslí, že se ze mě stala uvědomělá občanka, tak to ani omylem!

18.10.2017 v 20:20 | Karma článku: 10.61 | Přečteno: 190 | Diskuse

Klára Tůmová

Zmizení kocoura Olího

Přes všechno hlídání dveří se obavy staly realitou a jeden z plyšáků zmizel neznámo kde. Naštěstí pro Olíka i jeho lidi byl jeho pobyt v džungli pražských ulic časově omezen.

18.10.2017 v 18:38 | Karma článku: 10.25 | Přečteno: 166 | Diskuse

Stanislav Jahoda

Babiš není ani Trump, ani Orbán: hraje za sebe a je na straně EU a Sorose

Na iDnes vyšel článek o tom, že si Američané ohledně našich voleb kladou otázku, zda Babiš je český Trump a vydá se cestou Orbána. Babiš není ani jedno – není patriot a hraje pouze za sebe.

18.10.2017 v 15:00 | Karma článku: 29.42 | Přečteno: 568 |

Jan Pražák

Vašek aneb smutný konec jednoho domácího porodu

„Podruhý už mě do porodnice nikdo nedostane,“ svěřila se Stáňa své kamarádce Martě po potvrzení dalšího těhotenství. „Doma budu mít klid a vyhnu se těm problémům, který jsem měla po narození Lukáška.“

18.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 27.96 | Přečteno: 1136 | Diskuse

David Gruber

Oslavy 120 let Matičního gymnázia Ostrava pohledem účastníka

Ano, pravda, je to text především pro současné a bývalé studenty tohoto ctihodného ústavu. Ale i jiní si mohou přijít na své; pokud si chtějí něco přečíst o užaslém Ladislavu Špačkovi nebo o Ivanu Lendlovi plném citů a emocí...

18.10.2017 v 13:49 | Karma článku: 9.01 | Přečteno: 238 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 913
Povídky ze svého pestrého života jsem začal psát ve svých šedesáti letech na doporučení přátel.Žiji již 30 let v Kanadě BC. Se zájmem sledují politické dění v Čechách.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.