Na západ je cesta dlouhá...Třetí část.

Po návratu z ambasády a kruté informaci, že si na děti počkáme 5 let, jsem začal pátrat po někom kdo má či měl podobný problém. Při hledání jakékoliv práce jsem dostal doporučení na pana Hutku.

 Pozval mě do svého velkého domu a pozorně vyslechl můj příběh, ve kterém jsem se zmínil co vlastně umím. Když jsem řekl, že jsem se vyučil jezdcem z povolání na dostihovém závodišti ve Velké Chuchli, zeptal se zda bych chtěl tuto práci dělat, že má mezi trenéry na Torontském závodišti dobré známosti, protože obchoduje s dostihovými koňmi.

 Má odpověď byla, “neexistuje zda, ale kdy”. Dozvěděl jsem se že tréninková sezóna začíná až za měsíc a to v polovině ledna, že s prací mohu počítat. 

“Tak, to bychom měli jednu starost za sebou”, a pan Hutka se  usmál. 

“ Ten váš problém z dětmi je  těžší oříšek.  Mnoho let jsem pomáhal novým imigrantům ale jsem nyní obchodně natolik vytížen, že mi na to již času nezbývá, ale znám dva případy jež odešli bez dětí. Bohužel smutných, v jednom případě manželé čekali na dcerky dvojčata 9 let” Když pan Hutka viděl, že jsem pobledl, poklepal mě po rameni a utěšil slovy.

“Josefe,  zákony se mění, toto je starší případ, ve vašem to může mít mnohem šťastnější konec. Dám vám telefon na právníka jež měl na celosvětové výstavě v Montrealu na starost ČSSR expozici. Měl podobný problém a určitě vám dá konkrétnější radu jak postupovat”. Pan Hutka mě nabídl další schůzku s tím, že pojedeme do jeho stájí za městem, abych si začal na koně zase zvykat. Rád jsem nabídku přijal. 

Chodil jsem ženušce naproti do práce o trochu dříve než skončila směnu, protože v restauraci se scházela početná parta  Čechoslováků. Poslouchal jsem jednotlivé příběhy a žasnul čím vším někteří jedinci museli projít. Cestou domů jsem vyprávěl o setkání s panem Hutkou, pochlubil jsem se přislíbenou prací a telefonem na právníka. 

Když jsem popisoval mou budoucí práci, Alenka na mě vytřeštila oči a řekla vyděšeně, “vždyť jsi na koni neseděl snad 20 let”. Dal jsem jí pusu a s přehnanou jistotou jsem odpověděl, “neseděl,  ale nezapomněl”.  Začínám sice až za měsíc, ale musím se na to dobře připravit. Je to pěkná dřina, od zítra začínám běhat”. O dlouhých devíti letech čekání na děti jsem raději mlčel. Nemohl jsem stále uvěřit krutosti komunistických úřadů.

Druhý den jsem vytočil číslo právníka pana Halenára. Byl velice ochotný a domluvili  si schůzku na druhý den odpoledne v jedné kavárně.  Na schůzku jsem jel sám Alenka pracovala.

Pan Halenár pocházel z Bratislavy a ve funkci vedoucího expo ČSSR v Montrealu vycestoval  s manželkou a dvěma syny. U své sestry nechal v opatrování tříletou dcerku. Byla to podmínka. patřičných orgánů. Ze služební cesty se na Slovensko již nevrátil a zůstal s rodinou v Kanadě.

S dcerou se setkali až za 20 let, byla již vdaná a měla dvě děti. Teprve tehdy jí byl vydám pas a sama mohla vycestovat  do Kanada na setkání s rodiči a bratry. 

“A to jsem se osobně znal s Trudeau, Josefe, ani jeho přímluvy nebyly nic platné. Vrátit jsem se nemohl zničil bych život celé rodině”. Pan Halenár mi dal mnoho dobrých rad, a podobně jako pan Hutka, řekl že mezinárodní zákony ohledně sloučení rodin se mění k lepšímu a že věří že čas se kterým nás na ambasádě strašili bude mnohem kratší. 

Čas vánoc se přiblížil, lidé své domy zdobily barevnými světly, výkladní skříně blikaly stovkami malých světýlek. Byl čas nákupů dárků. Našim chlapcům jsme poslali vánoční balíček. Každému brusle kanady a nějaké oblečení a rodičům Alenky nějakou hotovost. Když jsme si prohlíželi v mrazivých ulicích vystavené zboží, od jedné výlohy se ženuška nemohla odtrhnout. Fascinoval jí kožešinová čepice  z medvídka mýval.

“Tak jdeme,” a táhl jsem ji za ruku do obchodu, pojď si ji alespoň  zkusit.

“Ty ses zbláznil, viděl jsi co stojí”?  Ale moc se nebránila. Za čtvrt hodiny jsme vyšli z obchodu. Alenka s krásnou beranicí na hlavě a moc jí slušela a já měl radost že ona má radost.

Každé odpoledne jsem běhal necelou hodinu po asfaltové pěšině vyfoukané mrazivým větrem z Ontario jezera, přes tvář uvázanou šálu a doma v teple dělal kliky. Na vánoční hostinu jsme byli pozváni do rodiny Jeffa. Pečený krocan a vše co dle kanadského zvyku k němu patří.  Silvestr jsme oslavili v restauraci Café La poix. Určitě si dovedete představit, jaké bylo naše přání při půlnoční polibku.