Na západ je cesta dlouhá...Dvanáctá část.

Vyprávění, jak jsme o veškeré úspory přišli. Všude na světě jsou lidé, kteří mají bezohlednou metodu, jak toho druhého o peníze obrat. Je jim jedno, zdali o stovku či o milion. Čím více tím lépe.,  

Jako obvykle, jsem před půlnocí jel pro ženušku, kde pracovala. Cestou domů mě informovala o návrhu majitele restaurace, že za určité odstupné, nám restauraci dá do vlastního managementu. Nabídka byla slibná, domluvili jsme schůzku, jíž se zúčastnil náš známí Josef Kristal jako tlumočník a svědek. 

Majitel Dag Clark požadoval, 3000 dolarů odstupné a inventurní úhradu zboží. Nabídl i možný prodej restaurace.  Navrhl jsem úhradu zboží a deset procent z tržby. To pan Clark odmítl a trval na odstupném. Po krátké poradě, jsme na jeho návrh přistoupili. 

 Cypris restaurace byla uprostřed vilové čtvrti, lepší střední vrstvy v západním Vancouveru.  Interiér byl atraktivní a při zařizování se nešetřilo. Ve foajé šatna,  sedací souprava podél stěn, uprostřed velký plynový krb a bar. Toalety prostorné s denně čerstvými květinami ve vázách.  Samotná restaurace zajišťovala hostům soukromí s částečně průhledných cedrových latí, ale ne natolik aby hosté neměli pocit, že jsou v restauraci sami.   

 Stinná stránka byla, že přišlo jen pár hostů a majitele drželo nad vodou jen  rozvoz pizzy do domu.  Restaurace živořila. Po nahlédnutí do starých účetních knih mě překvapilo, jak vysoký obrat restaurace dělala. V restauraci pracovali dvě servírky a dva chlapci na rozvoz pizzy, všichni studenti. Od jedné z nich, jež pracovala v restauraci již dva roky jsem se dozvěděl, že pan Clark po finančních neshodách propustil velice dobrého kuchaře, přijmul méně dobrého, jež také odešel. Alenka byla třetí v pořadí. Také jsem  zjistil, že Dag Clark restauraci prodává. Když jsem servírce řekl, že jsme dostali nabídku restauraci koupit a sdělit částku, tak na mne vykulila oči a řekla, že to nikdo zatím nechce ani za polovinu.  

Po měsíci přišel účet za elektřinu a plyn. Nevěřícně jsem hleděl na dlužnou částku 3000 dolarů s výhružkou, přerušení dodávky.  Za pár dní přišla informace ze žlutých stránek že pan Clark dluží další 3000 dolarů za reklamu a že jej budou soudit. 

Zavolal jsem Josefu Kristalovi a informoval jej o problému. Začal jsem tušit lumpárnu. Byl jediný, kterému jsme se svěřili o našich úsporách. Pan Clark byl zadlužen po uši, neměl již ani cent na nákup zboží, takže nás pan Kristal svému golfovému kamarádu dohodil, abychom jeho potápějící loď udrželi nad vodou než sežene kupce. Je to ovšem jen mé nepodložené podezření. Pan Kristal průšvih nekomentoval a protože hrozilo uzavření restaurace, na patřičných místech se mnou, dohodl pětiset dolarové splátky dluhu, plus běžnou měsíční spotřebu. Takže aniž bychom restauraci koupili, spláceli  jsem dluh majitele. 

Bylo před vánoci. Vrátil jsem z nákupu potravin, již se šeřilo.  Alenka seděla na schodech před restaurací, v oknech tma, pod obrovským cedrem a kouřila. “Nejde plyn ani elektrika, byl zde nějaký chlap a vše vypnul”. Krve by se ve mě nedořezal. Druhý den dopoledne jsme se opět, jako před pěti měsíci všichni sešli. Majitele jsme informovali, že jeho dluhy nehodláme dále platit, že končíme neboť bez plynu a elektřiny můžeme při svíčkách prodávat akorát zavináče. Zaplatili jsme personál a po dvou letech šetření, jsme byli opět na začátku. 

Po novém roce jsem se opět vrátil k mytí oken, Alenka ke své profesi ve velké restauraci v severním Vancouveru a přešli jsme na režim maximální šetření.

V květnu jsem na poště vyřizoval zaslání reklamních letáků po domácnostech na mytí oken. Ze zbylých drobných jsem koupil loto a radostně po týdnu hlásím výhru 90 dolarů.  Ženuška mě objala a se zlzami v očích ukazuje dopis. 

Čtu a řádky se mi rozmazávají:  Vystěhování vašich synů Marka a Jiřího je povoleno!