S lodičkou na výlet.

V mých rodných Čechách nemáme moře. Jsem suchozemec. Životní zákruty zařídili, že nakonec bydlím nedaleko od mořské pláže. Moře “brázdím” jen několikrát v roce na obrovské lodi, jež pendluje mezi pevninou a velkým ostrovem.

  Po třiceti pěti letech jsme se na ostrov přestěhovali, dožít zbytek života a být blízko k rodince staršího syna. Přesto že na plochu ostrova, na kterém jsme na stáří zakotvili, připadají jen tři lidé na km2, koupil syn na naléhání své ženušky rekreační domek na malinkém ostrově, kde se na jakémsi hausbotu narodila. Já nad tímto rozhodnutím stále kroutím hlavou. Někteří lidé si umí zbytečně komplikovat život. 

Na ostrov jezdí párkrát denně malá soukromá loď, na kterou si můžete vzít sebou jen kolo. Za převoz auta, jež syn na ostrov natrvalo nechal převézt, zaplatil 500 dolarů speciálnímu trajektu a je zaparkované kousek od přístavu, jako i jiná auta, vystaveno vrtochům počasí. Ti co s ostrova jezdí do zaměstnání musí mít auta dvě.  Na  Lasquiti jak se ostrov jmenuje, nikdo neplatí pojištění auta a nemají evidenční číslo. Není tam ani policejní stanice. 

Byli jsme oba pozvání na výlet na onen ostrov. Ženuška se vymluvila, já pozvání přijal. Odpoledne před plánovanou návštěvou, jsem šel s pejskem na pláž. Obloha šmolkově modrá, ale příliv, pláž nikde, dvoumetrové vlny a silný vítr po nás házel koule bílé mořské pěny. Volal jsem synovi a líčil co vidím. Nedokázal jsem si představit, že by nějaká malá kocábka mohla na takto rozbouřené moře vůbec vyjet. Ráno druhého dne synátor volal, že se jede. 

Přesto, že mají deset minut jízdy od domu krásné 40 km dlouhé jezero, jejich cíl musí být komplikovanější. Z dálnice na které jsou i o víkendu mezi auty mnohaset metrové rozestupy, po půl hodině odbočujeme a po chvilce sjíždíme do malého přístavu k ještě menší lodičce na kterou z auta přenášíme věci co jsou potřeba. Poté syn auto odveze na parkoviště.

Varován předcházejícím odpolednem pátrám po vlnách, ale marně. Přístav, kde kotví asi deset rybářských lodí je obklopen v kruhu vysokou hradbou kamení s úzkým vjezdem na volné moře. Přesto jsem zaznamenal, že přes tuto kamennou hráz o výši několika metrů přelétává vodní tříšť. Mou pozornost zaměstnala vykládka ryb jedné z lodí. Z podpalubí obrovský vysavač přemisťoval tuny ryb do vysoké budovy na břehu. Byla sezona na lov herinků. Stovky racků posedávali kde se jen dalo a  křikem dokreslovali pro mě úžasnou scenérii.  Velký tuleň lelkoval v okolí lodi a já s vnučkou počítal jak dlouho vydrží pod vodou. 

Konečně odjezd. Čeká nás necelá hodina jízdy.  Měl jsem sebou pejska a tak jsem zůstal pod malým přístřeškem na zádi se synem a několika cestujícími. Když loď, ne delší než tenisový kurt proklouzla úzkým průjezdem na volné moře, konečně jsem se mohl rozhlédnout. Neradostná podívaná.

Na vysoké dlouhé vlny se loďka s motorem na plný plyn šplhala na vrchol a potom bác! rána a strmá jízda z kopce, i motor ztichl. Pokaždé když jsme začínali vyjíždět na vlnu, motor zaburácel a zábradlí na zádi bylo snad jen půl metru od hladiny a za lodí se táhla široká stříbrná stopa. Při sjíždění vln se zábradlí téměř dotklo ranního slunce.  

Kolikrát jsme vyjeli a sjeli vlnu jsem nepočítal, raději jsem koukal na podlahu, protože jsem pomaloučku začal mít příznaky mořské nemoci. Jízda trvala déle. Kapitán musel proti vlnám a mířil k severnímu cípu ostrova. Když loď vjela do závětří ostrova, jako mávnutím kouzelného proutku vlny ztratili na výšce, lod se stočila k jihu a za malou chvíli jsme přistáli u širokého dřevěného chodníku a já si zhluboka vydechl. Při návratu druhý den byla již hladina moře klidná a jízdy jsem si konečně užíval. 

Při oné divoké jízdě jsem si vzpomněl na Helmuta Trnku, jež byl německé národnosti, ale docházel do české školy, kde jsme měli jednou týdně v 5 třídě hodinu katechismu. Farář nám vyprávěl jak Ježíš s apoštoly vypluli na Galilejské jezero. Ježíš unaven usnul a za chvíli se strhla divoká bouře, apoštolové loď nezvládali a ve strachu o život vzbudili Ježíše a prosili jej aby pomohl.  Helmut byl farářem požádán vyprávět co si zapamatoval. Helmut se postavil, chvilku koulel očima na všechny strany hledající pomoc. Nakonec spustil.

“Apostolci vyjeli s Jezuska Kristuska na mórže. Mórže bylo kus. Dlouho moc morže nebylo kus, luft byl hodně moc foukat, blesky lítat cig und cag, kocabek frc na lévo, frc na právo, dif se nepřefrcal. I budili apostolci Kristuska Jezuska co spala, aby borže bylo kus. Kriztuzka Jezuska stoupla a zíká. Borže kus! A borže bylo kus”.

Upřímně přiznávám, že jsem pří jízdě na ostrov neměl daleko k tomu, prosit všemohoucího o pomoc, přesto že jsem nevěřící katolík.